Dne 24. února 1907 získal svůj první titul z mistrovství zemí Koruny české v běhu na lyžích na 50 km. Šlo o teprve o druhý ročník mistrovského závodu. Druhý byl tehdy Emmerich Rath a třetí Josef Mejvald. Od té chvíle mohl užívat titul Mistr lyžař. Hanč získal mistrovský titul i v následujících letech 1908 a 1909. Potom musel na vojnu – sloužil jako četař v Sarajevu, v císařské armádě. Spolu s ním sloužil i krajan Václav Vrbata, se kterým se znal už ze Sokola a během vojenské služby se stali blízkými přáteli. Po vojně se oženil a se ženou Slavěnou (vlastním jménem Jaroslava *11.5.1890, +15.7.1940) čekal syna Bohumila (*3. května 1913, +26. března 1985).
Osudný závod
Dne 24. března 1913 se konal 8. ročník padesátikilometrového mistrovského závodu v běhu na lyžích. Hanč v této sezóně dosáhl několika vítězství, a přestože manželce (tou dobou těhotné) slíbil skončit se závoděním, chtěl se ještě naposledy zúčastnit mistrovského závodu a z jejich nového domova v Hrabačově (nyní část Jilemnice) doslova utekl. Na závod pozval i Vrbatu, aby viděl jeho vítězství na královské trati.
Závod odstartoval v 7:10 od Labské boudy směrem k Martinovce. Teplota dosahovala mimořádně vysokých 8 °C, a proto všech 6 závodníků vyjelo na trať jen v košilích, bez čepic a rukavic. Hanč se krátce po startu ujal vedení. V 7:55 začalo pršet, u Sněžných jam šel do vedení Karel Jarolímek a u Vosecké boudyOswald Bartel. U Violíku, před odbočkou k prameni Labe, se do čela vrátil Hanč a od té doby ho už nikdo nepředstihl. V 9:00 se výrazně ochladilo a déšť se změnil ve sněžení. Rath a Jarolímek vzdali kvůli odřeninám na nohou. Trasa pokračovala k Harrachovým kamenům, doleva na Zlaté návrší a odtud zpátky k Labské boudě, kde končilo první kolo.
V 10:20 došlo k dalšímu zvratu počasí, přišla vichřice a hustý mokrý sníh. U Vysokého kola vzdal dosud třetí Bartel a o něco později i druhý Josef Feistauer a poslední Josef Scheiner. Hanč zůstal na trati sám, ale neměl o tom ani tušení. U Nové Slezské boudy mu traťový komisař Kamil V. Muttich, akademický malíř a mj. autor němých značek Krkonoš, podal citrón a rukavice. U Violíku, v 11:52, už další traťový komisař Vladimír Záboj Vaina (pozdější první předseda Horské služby v Krkonoších) věděl, že za Hančem už hodinu nikdo další neprojel, a snažil se proto Mistra zastavit voláním a máváním. Ten ale v silné vichřici nerozuměl Vainovu volání a jeho mávání si zřejmě vysvětlil jako upozornění na směr trati. Na Vainu jenom mávl a pokračoval dál, směrem na Zlaté návrší. Tam, zcela zmožený mrazem, potkal v mlze svého přítele Vrbatu, který mu oddaně navlékl svůj kabát a čepici. Hanč pokračoval k Labské boudě a Vrbata začal sjíždět k Mísečkám, ale po chvíli se kvůli obavám o Hanče vrátil na hřeben a snažil se ho najít a pomoci mu.
Ve 13:15 se Rath, Jarolímek a rozhodčí Fischer vydali z Labské boudy hledat Hanče. Každý vyjel jiným směrem. Ve 13:45 našel Rath Hanče v mlze pod Zlatým návrším, ležícího, naprosto vysíleného, ale stále živého. Podařilo se mu ho odtáhnout asi půl kilometru směrem k Labské boudě, ale na další cestu už neměl sílu. Posadil ho proto k tyči, vrátil se pro své lyže a vyrazil pro pomoc do Labské boudy. Hanče pak na saních dopravili do Labské boudy, ale následné oživovací pokusy už byly marné a podchlazený a vyčerpaný Hanč zemřel na selhání srdce.
Vrbata mezitím objevil Hančovy ve sněhu zapíchnuté lyže a snažil se přítele v okolí najít, ale marně. Byl nalezen o něco později na návrší mezi Harrachovými kameny a Zlatým návrším, které se dnes na jeho počest nazývá Vrbatovo návrší.
československý film Synové hor (1956) režiséra Čeňka Duby, adaptace Kožíkovy povídky
kniha Miroslava Rampy Na hřebenech vichřice (1963), vyprávění
kniha Miroslava Rampy Drama na Zlatém návrší (1992/1995), vyprávění, nová verze knihy Na hřebenech vichřice
divadelní inscenace Slzy ošlehaných mužů divadla Vosto5 – příběh Hanče a Vrbaty vyprávěný Emerichem Rathem, zpracovaný jako stylizovaný loutkoherecký hold podkrkonošským ochotníkům
