Již Primož Trubar použil ve svých dílech zvláštní spřežkový pravopis, u něhož však chyběla přesná pravidla pro psaní.[1] Až v roce 1584 vydaná první slovinská gramatika – Arcticae horulae – Adama Bohoriče znamenala přesnou formulaci pravidel tohoto pravopisu. K významu bohoričice přispěl i překlad Bible, který vyšel ve stejném roce jako Arcticae horulae a jehož autorem byl Bohoričův žák Jurij Dalmatin.
V průběhu protireformace byla absolutní většina děl slovinské reformace zničena. Bohoričica však přežila díky katolickým autorům, především díky lublaňskému biskupovi Tomaži Hrenovi. V sedmnáctém a osmnáctém století bylo vydáno jen velmi malé množství děl ve slovinštině, přesto bohoričica přežila. Pro slovinské názvy byla bohoričica použita také v jinak německy psaném díle Janeze Vajkarda ValvasoraDie Ehre dess Herzogthums Crain.
V průběhu dvacátých let se začaly objevovat snahy o zavedení nové abecedy. Nejznámějšími pokusy byly ty Petera Dajnka a Frana Metelka z roku 1825. Tyto pokusy financované Jernej Kopitarem byly ostře odmítnuty skupinou kolem Matiji Čopa a France Prešerena. Až koncem třicátých let se této skupině jazykovědců a literátů podařilo přimět rakouské úřady, aby metelčici a dajnčici zakázaly.[2] Nadále však existovala kritika bohoričice.
Ve čtyřicátých letech pak Janez Bleiweis navrhl kompromisní řešení – zavést modifikovanou podobu gajice. Takto upravená gajica se začala objevovat v jeho periodiku – Kmetijske in rokodelske novice. Zanedlouho bylo toto řešení široce přijato, a tak po roce 1848 reformovaná gajica nahradila bohoričici.
Grafémy
Bohoričica pozůstávala z dvaceti pěti písmen, z čehož 3 byly spřežky:
a b d e f g h i j k l m n o p r ſ ſh s sh t u v z zh
Bohoričica se od moderní slovinštiny lišila v následujících písmenech:
