Blokáda Německa představovala námořní operaci, která se odehrála během celého průběhu první světové války a trvala až do roku 1919. Státy Dohody se prostřednictvím blokády, kdy došlo k uzavření Severního a Středozemního moře, snažily hospodářsky podlomit Ústřední mocnosti. Německé císařství se námořní blokádu neúspěšně snažilo oslabit i s pomocí nasazení ponorek. Neomezená ponorková válka a potápění neutrálních lodí mířících do Velké Británie však proti císařství popudilo Spojené státy americké, které v roce 1917 vstoupily do války proti Německu.
Námořní blokáda Německa, Rakouska-Uherska, Osmanské říše a Bulharska bývá označována za jeden z klíčových faktorů totální války, který přispěl ke konečnému vítězství Dohody. Hospodářské vyčerpání izolovaných Ústředních mocností a nedostatek materiálních zdrojů přispěly ke zhroucení a kapitulaci těchto států na konci roku 1918.[1]
Blokáda
Aby zabezpečili své transporty a přepravu vojáků mezi Británií a Francií přehradili Britové hned na počátku války Lamanšský průliv v místě Calaiské úžiny. Vedle námořních min obsahoval zátaras mezi Doverem a Ostende i indikační sítě navázané na hladinové bóje, které odhalovaly německé ponorky při pokusech o proplutí.[2] Převaha Grand Fleet umožňovala Spojenému království provádět v průběhu války dálkovou blokádu, kdy britské loďstvo operovalo v dostatečné vzdálenosti od německých námořních základen a vyhýbalo se tak možným útokům lehkých německých lodí a ponorek.[3] Kontrolu Severního moře uskutečňovala Dohoda prostřednictvím několika linií mezi Islandem a Irskem, Islandem a Orknejemi, v Dánském průlivu mezi Islandem a Grónskem, v průlivu Pentland Firth a u norského pobřeží.[4] Britské lodě navíc hlídkovaly mezi Norskem a Skotskem a zaminovaly německé vody v Severním moři.[5] Širokomořské loďstvo uvězněné v Severním moři kontrolovalo v průběhu války pouze Balt, kam Němci přesouvali své lodě prostřednictvím Průplavu císaře Viléma. Rakousko-uherské loďstvo pak bylo během světového konfliktu uvězněno v Jaderském moři, neboť hlavní síly francouzského loďstva, britské středomořské loďstvo a Regia Marina kontrolovaly Středozemní moře.[6] Rakousko-uherská hladinová plavidla nemohla proplout skrz blokádu v Otrantské úžině, která však nedokázala zcela eliminovat proplouvání ponorek Ústředních mocností.[7]
Během blokády Britové kontrolovali náklad proplouvajících neutrálních lodí, které byly posléze eskortovány do britských přístavů. Britové zabavovali veškeré zboží vojenského charakteru a kvůli snaze o větší efektivitu blokády byly jako kontraband postupně označeny téměř veškeré strategické suroviny. Tento postup vzbudil odpor i některých poškozených neutrálních států a zůstává otázkou, zda takto prováděná blokáda neporušovala tehdejší mezinárodní válečné právo.[3] Německou odpovědí na námořní blokádu bylo nasazení ponorek, s jejichž pomocí se Německé císařství neúspěšně pokoušelo hospodářsky ochromit Spojené království.[8][9] Neomezená ponorková válka však proti Německu popudila veřejné mínění v neutrálních zemích a do války proti Ústředním mocnostem pak v roce 1917 vstoupily i Spojené státy americké, jejichž loďstvo ještě zvýšilo převahu Dohody. Po zhroucení západní fronty a podpisu příměří Dohoda nadále blokovala přístavy poraženého Německa, čímž vyvíjela nátlak na německé představitele před podpisem mírové smlouvy v roce 1919.[10]
Důsledky blokády
Blokáda výrazně přispěla ke zhoršení životních podmínek civilního obyvatelstva v zemích Ústředních mocností. Nedostatek potravin je vedl k zavedení přídělového systému, kdy byly potraviny, a další nedostatkové zboží přidělovány na základě přídělových lístků. Obyvatelstvo v Německu, Rakousko-Uhersku i Osmanské říši trpělo hladem a docházelo stále častěji ke stávkám, demonstracím a hladovým bouřím. Stovky tisíc podvyživených civilistů podlehly hladu, zimě a rychle se šířícím nemocem. Odhaduje se, že za války zemřelo kvůli podvyživení přibližně 700 000 Němců.[11] Docházelo i ke vzpourám nespokojených německých a rakousko-uherských vojáků a námořníků. Vzpouru v boce Kotorské z února roku 1918 se ještě Rakousko-Uhersku podařilo potlačit, avšak listopadová vzpoura německých námořníků přerostla v revoluci, která stála za pádem Německého císařství.[12]
Galerie
-
Hlídkující britské lodě v roce 1916
-
Demonstrující dav před
aprovizačním skladem v
Plzni v roce 1918
-
Sběr kovů na podporu německého válečného úsilí v roce 1916
-
Thomas Theodor Heine Zostřená blokáda, německá propaganda z roku 1916
-
Fronta na chleba v
Berlíně v roce 1918
-
Vyrabované berlínské obchody během hladových bouří
Odkazy
Reference
- ↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 5. Rok 1918. Praha: Libri, 2002. 342 s. ISBN 80-85983-83-4. S. 150–151. [Dále jen: Hrbek (2002)].
- ↑ WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Naše Vojsko, 2009. 256 s. ISBN 978-80-206-1351-6. S. 62. [Dále jen: Westwell (2009)].
- ↑ a b Hrbek (2002), s. 151.
- ↑ HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha: Libri, 2001. 226 s. ISBN 80-85983-85-0. S. 128–129. [Dále jen: Hrbek Velká válka na moři 2. díl. Rok 1915. (2001)].
- ↑ WILLMOTT, H. P. První světová válka. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. S. 177. [Dále jen: Willmott (2005)].
- ↑ Hrbek (2002), s. 151–153.
- ↑ Willmott (2005), s. 186.
- ↑ Hrbek (2002), s. 161–162.
- ↑ Willmott (2005), s. 178.
- ↑ Willmott (2005), s. 287.
- ↑ Willmott (2005), s. 285.
- ↑ Westwell (2009), s. 240–241.
Literatura
- HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-84-2.
- HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 2. Rok 1915. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-85-0.
- HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 3. Rok 1916. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-85983-88-5.
- HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 4. Rok 1917. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-85983-89-3.
- HRBEK, Jaroslav. Velká válka na moři. Díl 5. Rok 1918. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-102-7.
Související články
