PROFILBARU.COM

Bitva u Falkirku
	konflikt: První válka Skotů za nezávislost
	Britská ilustrace zachycující anglický útok vedený Antonym Bekem, biskupem z Durhamu
Trvání	22. červenec 1298
Místo	Falkirk, Skotsko
Souřadnice	55°59′15″ s. š., 3°45′36″ z. d.
Výsledek	drtivé vítězství Angličanů
Strany
Anglické království	Skotské království
Velitelé
král Eduard I.; Antony Bek, biskup z Durhamu; Humphrey de Bohun, earl z Herefordu; Roger Bigod, earl z Norfolku; Henry de Lacy, earl z Lincolnu; John de Warenne, earl ze Surrey;	William Wallace (Ochránce Skotska); John de Graham; John Stewart †; Macduff z Fife †; John Comyn;
Síla
15 000 mužů 2 500 jízdy; 12 500 pěchoty;	6 000 mužů 1 000 jízdy; 5 000 pěchoty;
Ztráty
cca 2 000 mužů	cca 2 000 mužů
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Falkirku (anglicky The Battle of Falkirk, gaelsky Blàr na h-Eaglaise Brice), byla bitva, která se odehrála dne 22. července roku 1298. Byla to jedna z hlavních bitev v první válce za skotskou nezávislost. Skotské jednotky vedené Williamem Wallacem zde byly poraženy armádou krále Eduarda I. William Wallace krátce po bitvě rezignoval na post ochránce Skotska.

Průběh

Když v dubnu 1298 vtáhli Angličané do Skotska, vyhýbal se Wallace bitvě. 22. července 1298 se konečně skotská a anglická armáda střetly v bitvě. Wallace zaujal obranné postavení tvořené čtyřmi čtverci kopiníků tzv. schiltron. Tato obranná hráz kopí měla zastavit anglickou těžkou jízdu a zároveň poskytnout krytí lukostřelcům a lehké jízdě. Ta měla po zastavení Angličanů využít zmatku v jejich řadách a rozehnat je. Tento plán počítal se součinností šlechtické těžké jízdy, která měla napadnout anglický týl a porazit velšské lučištníky. Rytíři ale Wallace zradili a opustili pole. Těžkopádná formace Skotů nemohla za této situace nijak manévrovat. Anglický velitel, král Eduard I., této situace využil a nechal před útokem jízdy lukostřelce, aby „připravili půdu“. Oslabené schiltrony nebyly schopny odolat náporu těžké jízdy a bitva skončila naprostým zničením skotské armády.

Podobný plán použil Robert Bruce v bitvě u Bannockburnu. Zde však díky tomu, že jeho jízda zničila anglické lukostřelce, skončila bitva drtivým vítězstvím Skotů.

Výsledek a důsledky

Pro Anglii byla bitva u Falkirku jasným a drtivým vítězstvím, ovšem se zárodky budoucí porážky. Wallace ztratil některé ze svých nejvěrnějších stoupenců, včetně sira Johna Stewarta a sira Johna Grahama. V boji se to jasně projevilo v schopnosti uplatňovat efektivní velení, což bylo rozhodující. Eduard I. sice uspěl u Falkirku, ale Eduard II. katastrofálně selhal v bitvě u Bannockburnu

Bitva u Falkirku nebyla tak rozhodující jako dřívější bitva u Dunbaru v roce 1296. Ačkoliv věrohodnost Williama Wallace byla oslabena a jeho vojenská pověst poškozena, tak Eduard I. nedokázal navázat na úspěch u Falkirku ke konečné porážce Skotska, také i díky taktice spálené země, kterou Wallace mimo jiné praktikoval. Armáda Eduarda, oslabená nemocemi a hladem, byla tedy v situaci, kdy nemohla pokračovat dále v kampani. Proto Eduard I. nařídil armádě ustoupit do města Carlisle, kde doufal, že celá armáda nabere zpět sílu, to se ovšem nestalo. Celý kontingent z Durhamu opustil armádu. Po dalších sporech neměl Eduard na výběr nic jiného než propustit většinu své armády, on sám ještě zůstal rok na hranici se Skotskem a až poté se vrátil zpět na jih Anglie, kde vinil své barony z neloajality, která ho obrala o plody vítězství v bitvě u Falkirku.

Heraldické zobrazení účastníků

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Falkirku na Wikimedia Commons