Antipsychiatrie je široké hnutí převážně anglosaského původu, které se v 60. letech 20. století rozešlo s kritérii a metodami klasické psychiatrie. Původní hlavní směr antipsychiatrie vznikl v rámci psychiatrie (vedli jej sami psychiatři). Odmítal existenci psychických poruch jako specifických nemocí a vykládal je jako reakci na sociální prostředí, přičemž klasická psychiatrie je podle něj oporou patologické a patogenní společnosti.[1] Klasické psychiatrické výklady tak brání kritice stavu společnosti, psychiatrické metody jsou společensky schvalovaným násilím a nástrojem moci pod rouškou medicíny a vědy.[2]
Umírněnější a racionálnější směry vycházející z antipsychiatrie nebo k ní alternativní kritizují především používání neprověřených předsudků a postupů a „psychiatrických legend“ a zaměřují se na analýzu společenské role psychiatrie, psychiatrického nálepkování (labelling) a stigmatizace, procesu sociálně-administrativního psychiatrického dělení lidí na „blázny“ a „normální“ osoby. (viz[2]) Podobnými otázkami se zabýval i Michel Foucault[3]
Většina přístupů řazených k tzv. „antipsychiatrii“ odmítá užívání psychiatrických léčiv (psychofarmak) nebo elektrošoků a preferuje alternativní metody, šetrnější k lidskému tělu, zejména psychologické metody (arteterapie, přijetí a integrace odlišnosti psychiky atd.) Odmítá například internování schizofreniků v psychiatrických léčebnách.
Např. schizofrenie může být interpretována jako reakce na stresovou situaci – tzv. psychologické zhroucení. Zkušenost získaná během změněného prožívání může vést k osobnostnímu růstu jedince, psychofarmaka tento proces naruší. V rámci antipsychiatrického hnutí bývá zdůrazňováno, že psychiatři neznají příčinyduševních nemocí ani nevědí, jak je vyléčit. Předmětem kritiky bývá i to, že psychiatři mnohdy léčí psychofarmaky i stavy, které mohou mít jiné somatické příčiny.
Na přelomu 20. a 21. století je předmětem antipsychiatrické kritiky například nadužívání psychiatrické stigmatizace u dětí (např. ADHD – dětská hyperaktivita s poruchou pozornosti) a masové nasazování psychofarmak k úpravě vybočujících dětí.
Do „antipsychiatrického hnutí“ se počítají modernější a humánnější psychiatrické přístupy, z nichž některé dnes již mají v psychiatrii své místo, tak i přístupy odmítající psychiatrii jako celek například z náboženských nebo jiných ideologických pozic (např. scientologie). Michal Černoušek považoval antipsychiatrii za sebereflexi oboru psychiatrie, která ovšem došla tak daleko, že popřela povahu psychiatrie jako medicínského oboru sloužícího pomoci nemocným a shledala ji sociálně-administrativním nástrojem segregace lidí.[4]
Analýzou antipsychiatrie se zabýval například Cyrille Koupernik, historik psychiatrie, ve své knize Smysl a nesmysl antipsychiatrie.[4] Antipsychiatrické hnutí charakterizoval třemi body:
místo skutečné diagnostiky používá psychiatrie jakýsi „předem daný herbář patologie lidské botaniky“
proti psychiatrické represi je třeba bojovat, pochopit v některých případech i svobodu psychopatologického projevu
je třeba posunout zastaralé metody psychiatrie, jejichž podstatou je nálepkování a internace
Thomas Szasz, jeden ze zakladatelů antipsychiatrie, vycházel z těchto myšlenek:[4]
ne všechny psychické poruchy jsou psychickými chorobami
duševní zdraví je tak složitá věc, že nemůže být předepisovánou pouhou medicínou – často bývá duševní nemoc důsledkem sociální patologie
institucionálně aplikovaná psychiatrie může někdy z duševně zdravého jedince vytvořit pomateného a duševně chorého.
Antipsychiatrie se sama stala obětí nálepkování, když mnohé, často rozdílné i oprávněně kritické pohledy na psychiatrii byly označeny za jediné hnutí s názvem antipsychiatrie, což může napomoci jejich diskreditaci. Podle Černouška[4] tato paušalizace neodpovídá skutečnosti.
Jako svůj cíl deklaruje boj se zločiny proti lidským právům spácháné psychiatry a ostatními profesionály, kteří se podílejí na léčení duševních chorob (např. psychologové). Tvrdí, že se zasloužila na odhalení zvěrstev psychiatrů, podvodů v psychiatrických léčebnách apod., vydává publikace dokazující odhalení podvodu psychiatrů či celé společnosti vo vzťahu k pacientom.
Podle českého psychologa Michala Černouška[4] byl prvním průkopníkem antipsychiatrického uvažování anglický filosof A. Meyerson, který v roce 1936 popsal v článku Omyly v psychiatrii předsudky a přežitky obsažené v základech psychiatrického myšlení.
Antipsychiatrie v levicové teorii
Antipsychiatrické názory dnes prosazují i některá levicovo liberálně orientovaná hnutí, případně anarchistická hnutí. Jejich kritika psychiatrie zpočívá v přesvědčení, že jde o korporátní a státní monopol k utláčení lidí a jich pronásledování kvůli jinému názoru, chování či osobné výjimečnosti. Ti radikálnější proti psychiatrii aktivně vystupují, konají různé benefiční akce na pomoc pacientům a vyzývají psychiatry k diskuzi. Psychiatrii kritizují jako škodlivou pavědu založenou na segregaci postižených a nezřídka ji přirovnávají k nacismu či eugenice.
Mezi nejvýznamnější zastánce této teorie patří např. hnutí ANTIFA, nebo na Slovensku působící organizace Spravodlivosť pre všetkých a Inštitút ľudských práv.
Sporné je i zařazení stoupenců tzv. Teorie neurodivergence, kteří tvrdí, že lidská psychika je spektrum, tudíž není možné dělit lidské chování a myšlení na zdravé a nezdravé. Teorie neurodivergence je blízká levicovému pohledu, svůj původ má v sociálních teoriích 20. století, podobně jako rodové teorie.
↑ abPavel Hartl, Helena Hartlová: Psychologický slovník. Praha, Portál, 2000, ISBN80-7178-303-X. Str. 49, heslo antipsychiatrie.
↑Michel Foucault: Psychologie a duševní nemoc, Dauphin, Praha, 1999. Orig. Maladie mentale et psychologie, Presses universitaires de France, Paříž, 1962 a 1966, předchozí verze Maladie mentale et personnalité, 1954. Michel Foucault: Naissance de la clinique (Zrození kliniky), 1963 Michel Foucault: Surveiller et punir (Dohlížet a trestat), 1975 (vývoj vězeňství, včetně paralel s psychiatrií)
↑ abcdefMichal Černoušek: Šílenství v zrcadle dějin. Grada Avicenum, Praha, 1994, ISBN80-7169-086-4. O antipsychiatrii je speciálně kapitola 1.4, str. 26.
↑ Brother Beast: the David Cooper Anti-Page. www.laingsociety.org [online]. [cit. 2013-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-19.
↑ R.D. Laing and the Paths of Anti-Psychiatry. www.questia.com [online]. [cit. 2013-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-21.
Literatura
Karel Chromý: Duševní nemoc – Sociologický a sociálněpsychologický pohled. Praha, Avicenum, 1990.
