Od reaktoru AST-500 se odvíjí menší AST-300, který byl určen pro export a jediný rozdíl spočíval ve velikosti aktivní zóny.
Žádný reaktor tohoto typu nebyl nikdy dokončen.[1]
Design a vývoj
Reaktor AST-500 byl vyvinut v roce 1980 kompletně v Sovětském svazu a byl určen výhradně k dálkovému vytápění pro velká města ve velkém měřítku. Reaktor měl některé podivuhodně nezvyklé vlastnosti a bezpečnostní kritéria:[1]
Co nejmenší tlak v primárním okruhu a snížený účinek moderátoru v aktivní zóně reaktoru za účelem snížení pravděpodobnosti havárie.
Chlazení s přirozenou cirkulací v primárním okruhu pro další zvýšení efektivního chlazení.
Dvojitá tlaková nádoba reaktoru, která měla minimalizovat riziko poškození palivových souborů a snížit ionizující záření v kontejnmentu.
Tři okruhy, které mají zabránit pronikání radioaktivního materiálu do sítě dálkového vytápění a ke spotřebitelům tepla.
Jeden z bloků Voroněžská jaderné teplárny. Druhý reaktor je v nižším stádiu stavby a není vidět
Již od začátku vývoje bylo plánováno, že s reaktorem AST bude vystavěno nejméně 35 jaderných tepláren ve větších městech, zejména v Sovětském svazu, Berlíně, Ostravě, Bratislavě a dalších.[1]
Jediné dva projekty, které byly vypracovány a začala na základě nich výstavba, jsou Voroněž a Gorky. Výstavba těchto tepláren začala na počátku 80. let, každý s dvěma takovými reaktory. Po roce 1990 byla stavba nejprve zastavena a po roce 1993 na základě referenda konaném ve Voroněži zrušena. Existovaly sice plány v roce 1996 na obnovení projektu AST, ale ty se neuskutečnily a v roce 2020 byly obě nedokončené teplárny zdemolovány.[2][3]
V 21. století také existovaly plány na využití součástí z Gorky v Tomsku, ale tyto plány také nebyly realizovány.[3]
Tabulka dříve zamýšlených reaktorů (státy dle dnešních platných hranic)
V tabulce nejsou uvedeny státy, které o výstavbě AST reaktorů pouze rozmýšlely - Polsko, Lotyšsko, Bělorusko, Čína
_(2).JPG)
