Trhavý granát při náměru 33 °: Typ 3. roku: 15 000 m[1] Typ 11. roku: 16 000 m[1]
120mm kanón typu 3. rokujaponského císařského námořnictva byl vyvinut ve druhém desetiletí 20. století. Ve dvacátých letech z něj byl odvozen 120mm kanón typu 11. roku s odlišným závěrem. Obě varianty se dočkaly nasazení za druhé světové války.
Jednalo se o lodní a pozemní kanón, který byl v manuálně ovládaných jednohlavňových lafetacích používán na plavidlech císařského námořnictva a v pobřežních bateriích k palbě na pozemní a námořní cíle. Typ 3. roku měl ráži 120 milimetrů,[p 1]hlaveň délky 45 ráží (5400 mm) a používal dělený náboj. Některé modely typu 11. roku používaly hlaveň zkrácenou na 5270 mm (~ 43,9 ráží) i když oficiální délka byla stále udávána jako 45 ráží. Oficiální označení bylo 45-kókei 3-nenšiki 12-senči hó (四十五口径三年式十二糎砲 ~ 45kaliberní 12cm kanón typu 3. roku), respektive 45-kókei 11-nenšiki 12-senči hó (四五口径十一年式十二糎砲 ~ 45kaliberní 12cm kanón typu 11. roku).
Vývoj a nasazení
Prvními plavidly císařského námořnictva se 120mm kanóny typu 3 roku byly dvě jednotky třídy Kawakaze. Každá nesla tří kanóny: dva na přední palubě (před a za můstkem) a jeden na plošině na zádiTorpédovka Čidori po přestavbě se 120mm kanónem typu 3. roku v lafetaci G na přední palubě a dalšíma dvěma na hlavní palubě (na zádi)
Závěr nového 120mm kanónu byl navržen v roce 1914, což byl 3. rok éry Taišó (odtud označení typ 3. roku). Původně měl být označován (stejně jako všechny tehdejší japonské námořní kanóny) v imperiálních jednotkách jako 45-kókei 3-nenšiki 4-inči-7 hó (四十五口径三年式四吋七砲 ~ 45kaliberní 4,7-palcový kanón typu 3. roku) – ačkoliv skutečná ráže v palcích byla podle Campbella a DiGiuliana 4,724 palce. V souvislosti s přechodem na metrickou soustavu byl ale 5. října 1917 přeznačen na ráži uvedenou v centimetrech.[1][p 1]
120mm kanón typu 3. roku se stal od roku 1918 hlavní dělostřeleckou výzbrojí nových torpédoborců tříd Kawakaze, Minekaze, Kamikaze, Mucuki (torpédoborce 1. třídy), Momi a Wakatake (torpédoborce 2. třídy).[1] Nahradil tak 120mm kanón typu 41. roku a jeho britské předchůdce. Torpédoborce nesly zpočátku každý tři (Kawakaze, Momi a Wakatake) nebo čtyři 120mm kanóny. U jednotek, které se udržely ve službě do konce třicátých a čtyřicátých let, byl počet 120mm kanónů redukován.
V roce 1922 byl kanón (resp. jeho závěr) přepracován a nově upravená zbraň následně přijata to výzbroje jako 12cm kanón typu 11. roku.[1] Ve variantě „M“ byl nový kanón instalován na torpédovky třídy Ótori (každá tři hlavně, později redukováno na dvě) a ve variantách J a L na ponorky typů KD3a, KD3b, KD4 (každá jeden kanón model J[3][1]) a typů KD6a (od I-71), KD6b a KD7 (každá jeden kanón model L[3][1]).
Popis
Hlaveň
Podle Campbella a DiGiuliana měla většina vyrobených kanónů plášťovanou hlaveň, ale existovaly i hlavně z monobloku a připouští i existenci hlavně s drátovým ovinutím.[3][1] Report O-47(N)-1 uvádí u typu 11. roku pouze plášťovanou hlaveň.[8] Report O-54(N) naopak uvádí, že zkoumaný typ 3. roku měl hlaveň z monobloku a zadek hlavně byl vyroben z uhlíkaté ocele.[9]
Délka hlavně typu 3. roku a typu 11. roku model M byla 5400 mm, ale modely J a L byly zkráceny na 5270 mm (bez změny označení, ačkoliv se délka hlavně změnila ze 45 ráží na 43,92 ráží).[3][1] Podle Campbella některé prameny uvádí zkrácenou délku (hlaveň 5270 mm a 5400 mm celkem) i pro model M.[3]
Model V:[9][1] Starší kanóny typu 3. roku měly 36 drážek 1,02 mm x 6,43 mm (hloubka x šířka). Pole mezi drážkami mělo šířku 4,04 mm.[3][1]
Model VII:[9][1] Vývrt s 34 drážkami 1,45 mm x 6,68 mm (hloubka x šířka). Pole mezi drážkami mělo šířku 4,40 mm.[3][1]
Drážkování bylo konstantní o délce 4600,8 mm (respektive 4470,8 mm u zkrácených hlavní J a L) a jeden závit měl hloubku 28 ráží (3360 mm).[3][1] Životnost hlavně byla 700 až 1000 výstřelů.[3][1]
Typ 3. roku a typ 11. roku model M měly šroubovací závěr, zatímco modely J a L měly horizontální klínový závěr.[3][1][6] Report O-54(N) naopak uvádí, že zkoumaný typ 3. roku měl klínový závěr.[9] Nábojová komora měla délku 722,7 mm a objem 10,44 dm3.[3]
Munice
Pro 120mm kanón typu 3. a 11. roku bylo možno použít minimálně tyto čtyři druhy munice:
Trhavý granát typu 0 (0式通常弾0-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 0“) s hlavovým zapalovačem[3] zavedený roku 1940 o hmotnosti 20,3 kg a plněný 1,7 kg výbušniny.[1] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[10]
Trhavý granát typu 1 (1式通常弾1-šiki cúdžódan, doslova „běžný granát typu 1“) s hlavovým zapalovačem[3] zavedený roku 1941 o hmotnosti 20,3 kg a plněný 1,9 kg výbušniny.[1] Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku.[10]
Protiponorkový s plochou špičkou z roku 1943 o hmotnosti 16,4 kg a plněný 3,8 kg výbušniny.[1]
Osvětlovací granát (照明弾šómeidan) o hmotnosti 20,3 kg a svítivosti 600 000 kandel.[1]
Lafetace
Zadní a prostřední lafetace 120mm kanónu typu 3.. roku na torpédoborci II. třídy Kuri (třída Momi)Ponorka I-56typu KD3b se 120mm kanónem typu 11. roku před věží
Všechny lafetace byly manuálně ovládané a ruční nabíjení probíhalo při náměru 10 až 15 °. Změna náměru byla možná rychlostí až 5 °/s a změna odměru až 4 °/s.[3][1]
Na torpédoborcích a torpédovkách třídy Čidori byl 120mm kanón typu 3. roku lafetován v lafetaci modelu G se štítem ze 3mm plechu. Lafetace umožňovala náměr od -7 do +33 °.[3][1]
Typ 11. roku modelu M na třídě Ótori byl lafetován v blíže neurčené lafetaci se štítem, která umožňovala náměr od -10 do +55 °.[3][1]
Na ponorkách byl typ 11. roku modelů J a L lafetován bez štítu. Lafetace modelu L na typech KD6a, KD6b a KD7 umožňovala náměr od -10 do +33 °.[3][1]
Řízení palby
Pro 120mm kanóny typu 3. a 11. roku se na plavidla nemontoval žádný centrální systém řízení palby a jednotlivé kanóny se zaměřovaly individuálně. Pro zjištění vzdálenosti cíle nesly torpédoborce a torpédovky 150cm nebo 200cm dálkoměry. Kaibókany nesly 300cm dálkoměry.
Nástupci
V ráži 120 mm se nástupcem kanónu typu 3. roku stal 120mm kanón typu 10. roku, který umožňoval i palbu na vzdušné cíle. Ten byl instalován (mimo jiné) i na kaibókany následující po třídě Etorofu.
↑ abcBritské a japonské 4,7-palcové kanóny měly podle Campbella (str. 40, 46, 48, 51, 52 a 195) a DiGiuliana ve skutečnosti ráži 4,724 palce. Rozdíl ráže v metrické soustavě a ráže v palcích (jestliže byl palec 25,4 mm) je 0,0104 mm.
↑Campbell (str. 195) i z něj vycházející DiGiulian uvádí, že třída Čidori byla přezbrojena na novější 120mm kanón typu 11. roku. Dobové fotografie ale ukazují lafetaci G typickou pro typ 3. roku. Lengerer uvádí, že šlo o typ 3. roku a rovněž O-47(N)-1 (str. 15) uvádí lafetaci typu 11. roku pouze na třídě Ótori a ponorkách.
↑ abLACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN0-87021-311-3. S. 763. (anglicky)
Literatura
CAMPBELL, John. Naval Weapons of World War Two. London: Conway Maritime Press, 2002. ISBN0-87021-459-4. S. 195. (anglicky)
Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946:
O-47(N)-1 Japanese Naval Guns and Mounts-Article 1, Mounts Under 18”. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. (anglicky)
O-54(N): Japanese Naval Guns. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-03. (anglicky)
