Řád se původně jmenoval Bratří řehole kající sv. Augustina blahoslavených mučedníků. V 17. století byli nadáni právem mít pod řádovým červeným křížem červené srdce, od 18. století se nazývali Řeholní kanovníci křížovníci s červeným srdcem blahoslavených mučedníků od pokání.
Řád byl nazván podle mučedníka sv. Cyriaka (zemřel roku 309). Hlavním posláním řádových bratří byla duchovní správa, péče o nemocné ve špitálech a hoštění poutníků. Tito klášterníci byli posláni papežem Inocencem do tehdy pohanské Litvy, do Livonska. Tam je poznal při své výpravě proti pohanským Prusům (14. prosince 1254 – 6. února 1255) český král Přemysl Otakar II.
Řád se vyznačoval společenstvím všeho, společným duchem, úkony, šatem a svatou chudobou. Mniši měli každý nejvýše dva hábity, pro zimu měli nárok na prostý kožich. Jako duchovní měli na temeni hlavy vystříhanou tonzuru (kolečko), vlasy ostříhané mezi tonzurou a ušima na šíři tří prstů. Stříháni byli 15× do roka, vždy v určitý svátek, poprvé na Narození Páně, naposledy v den svatého Ondřeje.
Cyriaci v Čechách
Praha, Staré Město, bývalé Janské náměstí na mapě stabilního katastru. Na jižní straně náměstí je patrný zrušený kostel svatého Kříže většího a cyriacký klášter.
17. dubna1393 rybáři našli tělo Jana Nepomuckého zachycené na pravém břehu Vltavy, nedaleko kláštera (v místech dnešní Základní školy a SPŠ stavební, Dušní 17). Od nich jeho tělo převzali bratři cyriaci, jejichž novicové je uctivě vyzvedli a s úctou odpovídající jeho hodnosti je pochovali v kostele sv. Kříže většího při svém klášteře. Generálním převorem byl tehdy bratr Jan (1373–1403), třetí generální převor řádu, od přenesení sídla řádu do Prahy.
V době husitských válek nezbylo cyriakům než z Prahy po vypálení a vyvraždění pobočných klášterů uprchnout do Polska, kde v Krakově při kostele svatého Marka měli svůj klášter. I jejich farnost měla dříve nebývalé rozměry. Vzhledem k rozšíření české řádové provincie byla správa řádu přenesena do Prahy.
Cyriaci založili 15. května 1715 tradici Svatojánských slavností NAVALIS, které až do zrušení řádu Josefem II. organizovali. V jejich řadách působili také učenci. Archivář a církevní historik Jan Karel Rohn (1711–1779)[2] sepsal a mezi léty 1774–1777 vydal první tři svazky dějin české církve podle krajů pod titulem Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum...
Na místě chrámu svatého Kříže Většího stojí dnes Základní škola a SPŠ stavební, Dušní 17.[3]
Po řádu zde zbylo:
sousoší Pieta z chrámu, nyní kostel sv. Ducha , kam byla přenesena farnost;
kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, nyní před kostelem sv. Ducha;
ze staveb zbyla ještě kaple svaté Máří Magdaleny pod Letnou, kterou bratří cyriaci postavili na své vinici. Tato kaple byla přesunuta ze svého místa při rozšiřování silnice asi 31 metrů. V tehdejší době to byl první přesun tak velkého objektu.
Sousoší Piety byla zasvěcena 29. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, která byla založena roku 1674.
Odkazy
Reference
↑Plán Prahy J. D. Hubera z roku 1769 (perspektivní). In: Historický atlas měst: Praha. Historický ústav Akademie věd ČR, v. v. i., 1994. Dostupné onlineArchivováno 4. 9. 2017 na Wayback Machine..
BUBEN, Milan: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. díl, str. 123 - 132, Libri Praha 2002
EKERT, František: Posvátná místa královského hlavního města Prahy, svazek II. s. 439 - 446. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884. Dostupné online.
HLEDÍKOVÁ Zdeňka, Řád křižovníků s červeným srdcem ve středověku, Sborník prací východočeských archivů 5 (1984), s. 209–235.
NOVOTNÝ, Antonín: "U staropražských cyriaků čili kronika zaniklého kláštera 1256-1925, výtah z textu, Edice Praga Caput Regni svazek 7, Nakladatelství Bystrov a synové 2002
ŘEPA, Tomáš. Kaple Božího hrobu v Čechách a na Moravě v období baroka. Brno, 2010 [cit. 2015-04-24]. Diplomová práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Martin Pavlíček. s. 199–202. Dostupné online.
