Kladsko jako součást Čech na mapě zemí Koruny české do roku 1742Kladsko jako součást Pruského Slezska („Provincie Slezsko“) v roce 1890
Československo-polský spor o Kladsko byl jeden z československo-polských pohraničních sporů a vedl se mezi těmito státy od roku 1945 do roku 1958. Vrcholil v letech 1945 až 1947. S konečnou platností byl ukončen až československo-polskou smlouvou z roku 1958.
Pravděpodobně nejpozději na počátku 11. století bylo na území dnešního města Kladsko vybudováno českými knížaty v souvislosti s česko-polskými konflikty hradiště.[1] Pod ním či v jeho sousedství vzniklo i tržiště a osada s českým obyvatelstvem.[2] Poté až do roku 1742 území Kladska náleželo (nejprve jako kastelánie, poté jako manský kraj a nakonec jako hrabství) k Čechám a tedy i k Zemím Koruny české.[3] Až do poloviny 13. století bylo Kladsko jen řídce osídleno.
Znak města Kladska na budově kladské radnice, shodný se znakem Čech
V roce 1918 tvořili převážnou většinu obyvatel Kladska Němci. Na území tzv. Českého koutku však stále žila česká menšina. Polská menšina v Kladsku nežila. Po ukončení první světové války začalo nově vzniklé Československo nárokovat připojení Kladska ke svému území.[7] Žádalo alespoň úpravu hranic tak, aby byl k Československu připojen Český koutek s českým obyvatelstvem. Za tuto úpravu hranic bylo Československo dokonce ochotno vzdát se ve prospěch Německa chebského výběžku.[8] Tato československá snaha se setkala s odporem místního německého obyvatelstva a podle závěrů Pařížské mírové konference zůstalo Kladsko součástí Německa. Pro Československo tento výsledek představoval značné zklamání.[9]
Nejširší varianta čs. územních požadavků v roce 1919
Střední varianta čs. územních požadavků v roce 1919
Nejužší varianta čs. územních požadavků v roce 1919, spojená s odstoupením části území Německu
Sovětská Rudá armáda obsadila území Kladska na začátku května1945 a předala území do správy Polsku. V téže době do Kladska začali přicházet první polští osídlenci, pocházející především z bývalých polských oblastí východně od Curzonovy linie, odstoupených Sovětskému svazu.[11]
Příchod polské správy do Kladska velmi zkomplikoval postavení tamní české menšiny.[12] Pro polské úřady byli tito Češi příslušníky nacistického Německa a jako takoví měli být z Kladska odsunuti.[12] Týkala se jich stejná politická a hospodářská omezení, jako kladských Němců.[12] Tato skutečnost vyvolávala silné napětí mezi Československem a Polskem.[12] V Náchodě se ustavil Kladský komitét, který zastával zájmy kladských Čechů na československých úřadech. V Praze vznikl Svaz přátel Kladska, který upozorňoval československou veřejnost na osudy a přání obyvatel Kladska[13] a později pečoval o ty, kteří uprchli z Kladska do českého pohraničí.[13]
Mezi Československem a Polskem v té době existovala celá řada pohraničních sporů. Na předválečné československo-polské hranici se obnovil spor o Těšínsko. Na předválečné československo-německé hranici vznikly vedle sporu o Kladsko mezi Československem a Polskem i spory o Hlubčicko a Ratibořsko. O sporná území se rozpoutala mezi Československem a Polskem „tichá válka“, která šla mnohdy za pouhý diplomatický souboj.[13] V květnu1945 obdržela československá vláda žádost dvanácti kladských obcí s českým obyvatelstvem, aby je obsadila československá armáda.[14] Československo začalo připravovat vojenské obsazení Kladska přes Náchod.[15] Československá armáda obsadila Ratibořsko,[16] k obsazení Kladska nedošlo.
Původní obyvatelstvo (Němci, ale i Češi) bylo postupně odsunuto do Německa (hlavně do Porýní a Dolního Saska).[11] Část Čechů se s pomocí Kladského komitétu dostala do Československa.[12] Národnostní poměry v Kladsku se podstatným způsobem změnily. Polští osídlenci zde již tvořili většinu a jejich příliv stále pokračoval. Polské úřady organizovaly demonstrace tohoto nově příchozího obyvatelstva,[17] které rázně odmítalo československé územní nároky.[17]
Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu[12] v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, obsahující klauzuli neměnnosti vzájemných hranic.[12] Podpis této smlouvy zklidnil situaci, i když vzájemné napětí přetrvávalo.[18]
Ukončení sporu
Československo-polský spor o Kladsko s konečnou platností ukončila Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě13. června1958. Tato smlouva byla 17. října1958 ratifikována Národním shromážděním republiky Československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února1959. Kladsko se s konečnou platností stalo součástí Polska.
Československo-polská hranice v Kladsku se stala oboustranně neprostupnou a zůstala takovou až do počátku 60. let 20. století.[12] Až uzavření dohody o malém pohraničním styku umožnilo od roku 1961 návštěvy českých turistů alespoň do části Kladska.[12]
