Čang Cuo-lin, Zhang Zuolin (čínsky znaky zjednodušené 张作霖, tradiční 張作霖; 19. března 1875 – 4. června 1928) byl jeden z nejvlivnějších severních militaristů, který jako vůdce fengtchienské kliky kontroloval Mandžusko, a v letech 1927–1928 celou severní Čínu.[1][2]
Život
Mládí
Rodina Čang Cuo-lina přišla do Mandžuska z provincie Che-pej, když Che-pej začátkem 20. let 19. století postihly přírodní katastrofy. Jeho otec byl známý gambler, kvůli kterému měla rodina špatnou pověst, zemřel ve rvačce s věřitelem.[3] V roce 1896 se Čang Cuo-lin přidal k banditům, kteří se během Boxerského povstání stali součástí imperiální armády.[4]
Během sinchajské revoluce v roce 1911 chtěli někteří vojenští velitelé vyhlásit samostatné Mandžusko. Aby předešel revoluci, povolal guvernér Mandžuska Čang Cuo-lina s jeho vojskem. Čang Cuo-linovi se podařilo revoluci zabránit a byl proto jmenován náměstkem ministra vojenství.[5] Postupem času se stal jedním z nejvlivnějších lidí v Mandžusku a později absolutním vládcem regionu.[3]
Militarista
Mezi lety 1911 a 1928 se Čang Cuo-lin stal nejprominentnější postavou severní Číny a získal si reputaci charismatického vojenského velitele. Během své vlády se zasloužil o vyšší status Mandžuska především reformami pro rozvoj zemědělství a bojem s korupcí (pokud nezasahovala jeho zájmy). Populace Mandžuska se v té době vyšplhala na 30 milionů obyvatel. Mandžusko se stalo politickou entitou, která byla schopna operovat jako samostatný stát, který měl dokonce smlouvy se zahraničím.[6]
Čang Cuo-lin byl zakladatelem a vůdcem fengtchienské militaristické kliky (podle Feng-tchienu, provincie v jižním Mandžusku). V roce 1920 fengtchienská klika podpořila č’lijskou kliku v boji proti anchuejské klice a spolu s č’lijskou klikou pak sdílela moc v pekingské vládě.[7]
31. prosince 1924 přijel, už vážně nemocný, Sunjatsen do Pekingu vyjednávat s Čang Cuo-linem, Feng Jü-siangem a Tuan Čchi-žuejem o možnosti sestavení jednotné vlády. Jednání byla zdlouhavá a neúspěšná, Sunjatsen se jejich konce nedožil.[8]
V červenci 1926 zahájil Čankajšek tzv. Severní pochod, jehož cílem bylo vojenské sjednocení Číny.[9] Čang Cuo-lin spolu s Tuan Čchi-žuejem nebrali Čankajška jako legitimního vůdce státu, ale jako dalšího militaristu, který ohrožoval jejich území. Nehodlali s ním spolupracovat, proto se Čang Cuo-lin vydal Peking bránit. V Pekingu se mu podařilo přemoct své rivaly a převzít moc, získal pak titul vrchního velitele ozbrojených sil (generalissima, de facto prezidenta Čínské republiky) a de facto kontroloval celou oblast severní Číny. V té době začal uvažovat o převzetí celé Číny.[2]
V květnu 1928 ale nabídl Čankajškovi na radu amerických a britských poradců dohodu o ukončení nepřátelství.[10] Zavrhnutím konfrontace s Čankajškem se vzdal své touhy stát se vládcem Číny. Zároveň spoluprací s Čankajškem opustil své dlouholeté spojence, Japonce.[11]
Vztahy s Japonskem
Mandžusko je úrodné a bohaté na minerály a přírodní zdroje jako uhlí, železo, ocel, uran, zlato, měď a zinek. To bylo taky důvodem zájmu jiných mocností o toto území.[3] V roce 1905 o toto území bojovalo Japonsko s Ruskem. Japonsko zvítězilo a rychle se s Ruskem domluvilo na novém rozdělení sfér vlivu.[12]
Čang Cuo-lin měl s Japonci velice komplexní vztah, bál se jich, ale zároveň je respektoval. Spoluprací s nimi získal nezbytné zásoby, munici, pomoc a japonské poradce poskytující taktické rady, na oplátku skrz něj Japonsko získalo v Mandžusku velký vliv. Za daných podmínek ho Japonci považovali za nejvhodnějšího spojence a chtěli, aby jim pomohl s realizací jejich plánu – připojení Mandžuska k Japonsku. Čang měl od začátku v plánu s Japonci spolupracovat, ale nehodlal se stát jen jejich loutkou.[13]
Konec života
Přestože dostal od tajné policie z Mukdenu telegram, že se ho Japonci pokusí cestou z Pekingu zavraždit, vydal se 3. června 1928 vlakem do Mandžuska. Kuantungská armáda umístila na mostě v Chuang-ku-tchunu, kudy vlak projížděl, obrovské množství výbušnin. Čang byl smrtelně zraněn a krátce na to zemřel. Jedna z jeho žen (v pořadí šestá), která jela vlakem s ním, vyvázla jen s lehce poraněnou nohou.[14]
Reference
- ↑ BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. ISBN 80-244-0251-3. str. 48
- ↑ a b SHAI, Aron. Zhang Xueliang: the general who never fought. New York: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230279066. str. 14
- ↑ a b c SHAI, Aron. Zhang Xueliang: the general who never fought. New York: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230279066. str. 8
- ↑ MCGOWAN, John. US and British Media Perceptions of Warlord Era China from 1920–1928. Kalamazoo College, 2012. str. 25
- ↑ Bonavia, David. China's Warlords. New York: Oxford University Press. 1995. ISBN 0-19-586179-5. str. 63–64
- ↑ SHAI, Aron. Zhang Xueliang: the general who never fought. New York: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230279066. str. 9–10
- ↑ GAO, James Zheng. Historical dictionary of modern China (1800–1949). Lanham, Md.: Scarecrow Press, 2009. Historical dictionaries of ancient civilizations and historical eras, no. 25. ISBN 0810863081. str. 115
- ↑ LIŠČÁK, Vladimír. Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-364-0. str. 446
- ↑ FIDLER, Jiří. Čínské dějiny v datech a souvislostech. Praha: MAGNA ERUDIO, s.r.o., 2016. ISBN 978-80-8816-500-2. str. 181
- ↑ FIDLER, Jiří. Čínské dějiny v datech a souvislostech. Praha: MAGNA ERUDIO, s.r.o., 2016. ISBN 978-80-8816-500-2. str. 186
- ↑ SHAI, Aron. Zhang Xueliang: the general who never fought. New York: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230279066. str. 15–16
- ↑ BAKEŠOVÁ, Ivana. Čína ve XX. století. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001. ISBN 80-244-0251-3. str. 15
- ↑ SHAI, Aron. Zhang Xueliang: the general who never fought. New York: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230279066. str. 10-11
- ↑ SHAI, Aron. Zhang Xueliang: the general who never fought. New York: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230279066. str. 16-17
Externí odkazy
